Co jsou sweatshopy?
Existují různé definice, ale dá se říct, že jde o továrny či manufaktury, ve kterých je vyráběno zboží od textilu až po elektroniku a to za podmínek porušujících jak zákonné, tak etické a morální normy (jakkoliv jsou tyto pojmy vágní a europocentrické). Ve zkratce to jsou pracoviště, kde není dodržováno mezinárodně uznávané minimum standardů pracovních podmínek [1]. Ve sweatshopech dochází k extrémnímu využíváni dělnic a dělníků, respektive jejich špatného ekonomického postavení v kombinaci s nedostatkem pracovních míst: pracovní doba se pohybuje mezi 10-14 hodinami denně (výjimkou nejsou ani nucené, 22 hodin dlouhé směny), mzda je naprosto minimální a neodpovídající (řádově do dvou desítek amerických centů za hodinu). Podmínky pracovišť jsou nevyhovující (absence nouzových východu, která má při propuknutí požáru fatální následky; vysoká teplota; nedostatečné odvětrání prachu ze vzduchu a chemikálií v látkách atd.) a ohrožují bezpečnost i zdraví dělníků a dělnic pracujících většinou bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Za své mluví fakt, že zhruba po sedmi letech práce jsou pracující natolik „opotřebováni“, že kvůli špatnému fyzickému stavu a s ním spojenému poklesu výkonnosti o místo přicházejí. Zejména jde o problémy s očima, chronické migrény, plicní choroby a problémy s močovým měchýřem (v důsledku nedostatečných pauz k uspokojení základních tělesných potřeb). U pracujících je vynucována tvrdá disciplína a to i za pomocí hrubého zacházení – bití, vyhrožování a podobně. Při pokusech o sdružování, zakládání odboru či vystupování proti špatným pracovním podmínkám jsou pracující ve sweatshopech zastrašováni či přicházejí o místa, zaznamenány jsou i případy mučení odborářů a odborářek. Nemálo je využívána i dětská práce a výjimkou nejsou ani třináctileté dělnice. Vrcholem jsou takzvané „three in one sweatshops“, kombinující výrobnu, sklad a noclehárnu, tedy místa, které dělnice a dělníci vůbec neopouštějí. Právě při požárech těchto typů továren došlo k nejhorším tragédiím, protože bývají často uzamčeny, aby pracující nemohli vynášet zboží.
Více o pracovních podmínkách v globálním oděvním průmyslu můžete najít zde.


Proč a kde sweatshopy existují?
Boom informačních technologií v druhé polovině dvacátého století umožnil přesun kapitálu z jedné strany světa na druhou téměř v nulovém čase, což dává možnost firmám velmi rychle přemísťovat výrobu svých produktu do lokalit s nejnižšími náklady [2], což jsou obvykle ty s nejlevnější pracovní silou a většinou se nacházejí v rozvojových zemích (75% světového textilního průmyslu [3]), které se v rámci globální konkurence snaží udržet kapitál ve svém teritoriu. Tento fakt se samozřejmě promítá i do chování lokálních firem a továren a to má ve finále největší dopad na samotné dělnice a dělníky. Ačkoliv i země „třetího světa“ mají většinou dobré zákony upravující pracovní podmínky, jejich dodržování není efektivně kontrolováno a vynucováno.
Sweatshopy existují ale i v zemích Evropské Unie nebo v USA. Zde však není přímo zneužívána ekonomická nerovnost mezi globálním Jihem a Severem, ale většinou nepříznivá situace imigrantu, kteří ve sweatshopech pracují ilegálně.
Pojítkem mezi těmito dvěma druhy sweatshopů je to, že korporace profitují z ekonomické tísně dělnic a dělníků, tedy lidí, kteří se nemohou ve své situaci opřít o stát – imigranti jsou v zemi ilegálně, takže na žádnou pomoc nemají nárok a v rozvojových zemích je situace státních aparátu taková, že žádná pomoc od nich jednoduše nepřipadá v úvahu. S globální nadvládou neoliberální ideologie a ekonomicky redukcionistického pohledu na svět upadá i solidarita mezi zaměstnávajícími a zaměstnanými, takže pracující nemají jinou možnost, než přijmout práci i za nedůstojných podmínek. Neoliberální ideologie je ovšem spojena i s naturalizací rizik globalizace – rizika spojená s nerovnostmi i na globální úrovni jsou pokládána za přirozený a nezvratný jev, proto je podle tohoto přístupu nemá cenu řešit [4].  Zodpovědnost za současnou situaci se tím přenáší doslova na nějaký „vyšší princip“ k čemuž navíc dopomáhá model tzv. „dutých firem“. Duté firmy nemají svoje vlastní továrny. Jde o firmy, které dodají know-how, značku a popřípadě design. Výrobu s dopravou pak předají řetězci dalších firem. Mohou se tak mimo jiné stranit přímé odpovědnosti za podmínky výroby zboží.
Dalším stupněm muže být přesun výroby do soukromé sféry. Lokální zajišťovatelé výroby najatí firmou najímají dělnice a dělníky pracující přímo ve vlastních domácnostech. Těm pak korporace dodá materiál a následně odebírá zhotovené produkty. Výhodou pro firmu je zde to, že udržováním dělnic a dělníky v permanentní nejistotě zda dostanou další zakázku, lze opět stalčit výdaje a navíc se tím ušetří i za provoz továrny.
Tento způsob globální dělby manuálně náročné práce v důsledku diktátu ekonomického liberalismu muže být paralelou ke kolonialismu 18. a 19. století.[5]
Více o struktuře oděvního průmyslu najdete v tomto článku


Kdo ze sweatshopů profituje?
Korporace. Když vezmeme poměr prodejní ceny produktů sweatshopů a mzdy pracujících, dostaneme se k tomu, že k lidem, kteří zboží vyrobí se ve výsledku dostane jen 1-6 procent (!!!) ceny, za kterou je prodáno[6]. Toto je dáno již zmíněným konceptem dutých firem, v jejichž režii zboží na cestě od šicího stroje ke koncovému zákazníkovi projde několika články (prodejce – FIRMA – dopravce – lokální zadavatel zakázky – vedení továrny – dělnice/dělník), které se snaží maximalizovat zisk a tedy minimalizovat náklady, což samozřejmě nakonec má největší dopad na pracující. Ilustrovat to muže „Pyramida moci a profitu“, na jejímž vrcholu stojí prodejci a jejíž základnu tvoří Dělnice a dělníci.[7]

A o které že firmy to jde?
Realita je bohužel taková, že v současné době je na místě se ptát spíše o které že firmy nejde. (SweatshopWatch, Clean Clothes Campaign a další organizace pravidelně vytvářejí spotřebitelské příručky, ale pro české spotřebitele a spotřebitelky je nákup uvedených výrobku, které by tedy mely být stoprocentně korektní, poněkud složitou záležitostí, protože tyto firmy nemají v drtivé většině případů zastoupení v České republice. ) Ve většině případů však jde o velké nadnárodní korporace, na než je obtížné, vzhledem k tomu jaký mají obrat, vyvíjet ekonomický tlak. Ovšem menší firmy jsou pod tlakem nízkých cen textilního zboží rovněž nuceny přesouvat výrobu do rozvojových zemí. Takovýchto malých firem je takové množství, že je velmi obtížné zjišťovat, jakým způsobem probíhá výroba jejich produktu.


Co dělat?

To je těžká otázka, proto, prosíme, berte následující řádky spíše jako jeden z mnoha různých názorů. Vzhledem k tomu, že se sweatshop-free oblečení se dá v ČR sehnat poměrně obtížně, začít můžeme u toho, že si začneme všímat, jací jsou výrobci oblečení které nosíme, jaké mají vnitřní normy pro dodržování lidských práv a důstojných podmínek práce (a jestli nějak dokládají jejich dodržování, například kontrolou nezávislými organizacemi), popřípadě do jaké míry podporují nebo naopak potírají organizovanost pracujících v odborech. O tom, jak toto zjistit a jaké jsou alternativy ke sweatshopovému oblečení, si můžete více přečíst v kategoriích alternativy a rešerše.
Důležité je uvědomit si, že bojkot oblečení vyráběného v Asii rozhodně není cestou ke zlepšení stávající situace. Možná se to muže zdát z našeho středoevropského pohledu jako dobré řešení, ovšem tímto by lidé dnes pracující ve sweatshopech přišli o práci nadobro, což zmiňují i tamní odborářské organizace[8]. Pokud tedy přistupovat k hromadnému bojkotu, tak pouze na výzvu odborářských organizací z dané lokality. Cestou k  odstranní sweatshopových pracovních podmínek není ani přesun výroby ze zemí globálního Jihu zpět do Evropy a USA , kde je největší odbyt zboží. ílem je donutit výrobce, aby jejich produkty vznikaly etickou cestou. Když vezmeme v úvahu fakt, že pracující dostávají maximálně 5% z ceny výrobku, dojdeme k tomu, že kdyby se jejich plat měl zdvojnásobit, pro spotřebitele a spotřebitelky by to znamenalo ve většině případů pouze nepatrné podražení, popřípadě pro výrobce nepatrné snížení zisků. K bojkotu je vhodné přistoupit až v případě, pokud k němu vyzývají přímo pracující nebo jejich odborářské organizace v místech o která se jedná[9]. Přeci jen nejde o životy nás (koncových spotřebitelů), ale o životy jiných lidí, o nichž nemáme právo rozhodovat.  Řešením je pravděpodobně podporovat co nejetičtější dostupné zboží a různými způsoby dávat najevo, že věci, které denně používáme, vznikají nepříliš „čistým“ způsobem a že  je potřeba toto změnit.  Rovněž nákup licencovaného (fair trade, fair wear atd.) zboží se jeví jako dobrá cesta.


[1] Clean Clothes Campaign : FAQs [online]. [cit. 6-1-2007]. Dostupný z http://www.cleanclothes.org/faq/faq12.htm [2] tzv. „systém hit and run“ – korporace zavede výrobu v jedné lokalitě a ihned jak se objeví výhodnější lokalita, přesune výrobu tam, aniž by převzala zodpovědnost za osud pracujících v první lokalitě [3] ŠTERBA, Luděk. Historie, současnost a perspektivy Fair trade v Evropě a jeho možnosti v České republice. Brno : FSS MUNI, 2004. strana 39. Dostupný z http://www.fairtrade.cz/upload/pavelch-diplomka%20HEN%20last%20version.pdf [4] více viz: KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. [5] ŠPACKOVÁ, Šárka. Důsledky globalizace oděvního průmyslu pro rozvojové země a iniciativy za jejich zmírněni. Brno : FSS MUNI, 2005. Dostupný z http://www.fairtrade.cz/upload/sarka-DP_Sarka_Spackova.pdf dle MANDER, J. – GOLDSMITH, E. Schwarzbuch Globalisierung. München : Reimann, 2002. [6] SweatshopWatch FAQ : How much of the retail price goes to the worker versus the corporate executives [online]. [cit. 2007-01-03]. Dostupný z http://www.sweatshopwatch.org/index.php?s=18#11. [7] http://www.sweatshopwatch.org/media/pdf/pyramid05.pdf [8] WICHTERICH, Christa. Globalizovaná žena. Praha : proFem, 2000. strana 52 [9] viz. třeba případ firmy Triumph a jejích továren v Barmě, kde byla porušována lidská práva a sami pracující vyzvali k bojkotu produktů této korporace. Více o tomto případu lze nalézt zde: http://www.cleanclothes.org/news/02-01-28.htm

Reklamy

Jedna odpověď to “Sweatshopy – FAQ”


  1. […] samotné obrazy nepůsobily dost na city, tak to měla dokonat hudba. A nyní k tématu filmu. Je o sweatshopech v Los Angeles, kde migrantky María, Lupe a Maura šily oblečení, které ve svém důsledku […]

Zanechat Odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s