V květnu 2009 zveřejnila americká nevládní organizace National Labour Commitee zprávu z auditu v továrně R.L.Denim v Bangladéši, jejíž hlavním zákazníkem zadávajícím asi 80 procent výroby je nadnárodní koncern Metro Group (v ČR známý například provozováním řetězců Makro). Podle cedulek propašovaných dělnicemi a dělníky z továrny se zde vyrábí zboží značek Adler, Authentic, Kikstar, TiP a Youkon a továrna, kde pracuje zhruba 650 lidí (ze tří čtvrtin jsou to mladé ženy), je dle informací ze svých webových stránkek schopna vyprodukovat téměř 125 000 kalhot a šortek za měsíc.
Zpráva popisuje továrnu jako hlučné, špinavé a přeplněné pracoviště, kde teploty dosahují 32°C a vlhkost vzduchu šplhá až k 75 procentům. Pracujícím jsou dovolovány maximálně tři použití toalety za směnu, která běžně mívá 12 až 13 hodin. Platy dělnic a dělníků většinou nedosahují ani dvou desetin USD za hodinu. Na rychlost práce v továrně dohlížejí dozorci, kteří neváhají použít prostředků jako jsou facky či kopance. Podmínky, za jakých zde lidé musí pracovat a jaký to má dopad na jejich život, velmi dobře dokumentují tři následující konkrétní případy.
Fatema – 18 let, smrt vyčerpáním
Na počátku prosince 2008 zemřela v továrně R.L. Denima osmnáctiletá Fatema. Důvodem smrti bylo celkové vyčerpání organismu. Fatema v továrně pracovala jako pomocná dělnice, jejímž úkolem bylo odstřihávat zbytky nití z vyrobených jeansů. Na jeden pár měla zhruba 38 vteřin, což znamená, že za běžnou třináctihodinovou směnu takto očistila asi 1235 kusů oblečení. V tomto tempu pracovala sedm dní v týdnu, přičemž si za sedm pracovních dní vydělala 5,6USD. Na počátku prosince Fatima třikrát žádala svého nadřízeného o den volna, protože trpěla úplavicí (pravděpodobně ze špinavé vody v továrně), pociťovala bolest na prsou a v rukou a byla celkově vyčerpaná. Všechny její žádosti byly zamítnuty a zpráva uvádí i to, že nadřízený Fateminu žádnost odmítnul fackou. 7. prosince 2008, zhruba v 10 hodin dopoledne, dostala Fatema silnou ataku nemoci a bylo jí povoleno lehnout si na kus lepenky na podlahu továrny. Zde ležela v bezvědomí asi hodinu, než byla svým kolegou převezena do nemocnice, kde zemřela. Management továrny přislíbil rodině oběti finanční kompenzaci, ale doposud svému slibu nedostál. Jediným krokem, který následoval po této tragické události, bylo vyhození tuctu 13-15 let dětí, které v továrně pracovaly.
Yasin – 17 let, kopán nadřízeným v bezvědomí po kolapsu v důsledku nemoci
13. února 2008 měl Yasin vysoké horečky. Žádal tedy svého nadřízeného o den volna, což mu bylo zamítnuto. Mimochodem, ironií je, že ten týden probíhaly v Bangladéši v souvislosti s muslimskými svátky dny pracovního volna, ale pracující v R.L.Denim byli nuceni pracovat sedm dní v týdnu plnou pracovní dobu. Následující den byl Yasi stále nemocen a opakovaně žádal o volno, kterému opět bylo upřeno. Zhruba ve dvě hodiny odpoledne upadnul do bezvědomí. Dvanáct pracujícíh potvrdilo, že Yasinův nadřízený přes jeho bezvládné tělo přešel a silně do něj kopnul. Až po nějaké době byl Yasin převezen do nemocnice, kde mu byla poskytnuta pomoc. Podle chlapcovy výpovědi v R.L. Denim pracuje asi 10 chlapců a 30 dívek jeho věku.
Parvin – nucena pracovat 80 hodin v týdnu, bita, propuštěna po žádosti o zákonem garantovanou mateřskou dovolenou
Parvin pracovala v R.L.Denim jako pomocná dělnice po čtyři roky. Sedm dní v týdnu, 13 až 14 hodin denně. Za jeden takový týden čítající 33 hodin nucených přesčasů si přitom vydělávala 10,11USD. Parvin byla nadřízenými, dle svých slov, opakovaně fackována, bita a urážena, podobně jako její spolupracovnice. Výjimkou údajně nebylo ani tahání žen za vlasy po zemi a kopání. Parvin měla rizikové těhotenství. Když tři týdny před porodem již nebyla schopna splňovat výkonnostní požadavky managementu a požádala svého nadřízeného o státem garantovanou mateřskou dovolenou (na kterou měla nárok 16 týdnů před plánovaným porodem), byla po čtyřech letech práce v továrně propuštěna s necelými dvaadvaceti dolary. Podle bangladéšského zákoníku jí mělo být vyplaceno 230USD. Nyní Parven bojuje o přežití svoje i svého dítěte.
Zdroj: www.nlcnet.org, celou zprávu v angličtině naleznete zde: http://nlcnet.org/article.php?id=633
18/05/2009 at 18:38
No a koho tyhle cancy zajímají? Nepochybně jsou rádi, že si vydělají alespoň něco, alternativou je totiž pro většinu z nich šlapat chodník. A my buďme rádi, že máme levné oblečení. Měli byste tam totiž také uvést, kolik by stálo, kdyby se vyrábělo při dodržování Vašich utopických představ. Stačí, že socialismus už zničil jakoukoliv produktivitu v Evropě, není nutno huntovat ještě Asii.
19/05/2009 at 18:16
Toto je klasicka odpoved naturalizujici rizika globalizace a volneho trhu. V podstate jde o rasistickou logiku. Pokud by to bylo o 100 let drive, analogii by byl zhruba nasledujici vyrok: „Muzeme byt radi, ze nemusime nic delat, protoze mame otroky. A otroci muzou byt radi, ze je zivime.“ Dnes je jiz nelegitimni klasicky rasismus, ovsem legika zustava stejna u narodne-statniho vnimani spravedlnosti. Jako by byl nekdo menecennejsi jen kvuli tomu, ze se narodil v jine zemi. O to vic je ot absurdni, pokud si uvedomime, jak je dnesni svet vzajmene propojeny (komunikacne, ekonomicky, kulturne,…). Pokud je jedinou alternativou slapani chodniku, tak je asi neco spatne a je s tim potreba neco delat. Vase logika legitimizuje zcela fatalni nerovnosti na zaklade vlastniho pohodli a snahy o zachovani status quo, protoze z vaseho (naseho) pohledu je to vyhodne. To je ale, pokud pristoupime na pozadavek rovnosti prilezitosti kazdeho cloveka, bez ohledu na narodnost, rasu ci misto, kde se narodlil, naprosto neudrzitelne.
V neposledni rade je treba si uvedomit, v dusledku jakych procesu doslo k tomu, ze v nekterych zemich je takova chudoba a situace na trhu prace. (doporucuji velmi dobre shrnuici knihu Jana Kellera – Teorie Modernizace, vysla v Sociologickem nakladatelstvi). Ty zeme si to nezpusobily samy. Slo ve zkratce o zapadni neokolonialismus motivovany jednak kratkodobym uspechem americke povalecne ekonomiky (ktery se pozdeji ukazal jako falesny) a jednak strachem z toho, ze budou zeme tzv. tretiho sveta ovladnuty sovetskym blokem.