Fruit of the Loom, Gildan a B&C jsou tři značky, na které narazíte na cedulce téměř všech propagačních triček, triček kapel, nebo reklamního textilu. Všichni tři výrobci jsou oblíbeni pro kvalitu svých výrobků. Jak je to ale s podmínkami, za kterých jejich produkty vznikají? Stručnou odpověď najdete v následujících odstavcích
Značka Gildan Activewear se „proslavila“ především svou továrnou v zóně volného obchodu San Marcos v Salvadoru. Americké organizaci National Labour Committee (NLC) se podařilo prokázat výrobu zboží Gildan v tamější továrně Copatex[1], kde dělnice a dělníci pracují 66 hodin týdně za mzdu nedosahující ani existenčního minima (částka potřebná na pokrytí základních lidských potřeb). V přepočtu si za ušití jednoho trika vydělají méně než pět amerických centů, zatímco prodejní cena je třiceti až šedesátinásobná. Při tomto platu pracují v nadměrně horkém prostředí, potřebují povolení k tomu, aby se mohli napít nebo aby si mohli dojít na toaletu (to je navíc dovoleno maximálně jedenkrát za ranní a jedenkrát za odpolední směnu). V továrně navíc není k dispozici pitná voda. Při kontrolách byla v tamní vodě naměřena koncentrace bakterií překračující povolenou hranici o 590 procent, přičemž byly objeveny i bakterie pocházející z fekálií. Přestože Gildan má jakýsi vnitřní kodex, ve kterém se zavazuje k dodržování práv pracujících, žádní a žádné dotázaných pracujících o něm podle NLC nikdy neslyšeli. Továrna rovněž porušuje právo na sdružování, když všemi možnými způsoby potírá vznik odborů nebo podobných organizací. Pokud se zjistí, že pracující uvažují o vstupu do odborů, jsou následující den propuštěni bez udání důvodů a stejně tak nejsou přijímáni lidé, kteří se ve své profesní kariéře organizovali v odborech (továrny si někdy vyměňují „černé listiny“ s odboráři a odborářkami). Několika mezinárodními lidskoprávními organizacemi byl také řešen případ továrny v Hondurasu[2], která byla poté, co byly na světlo vyneseny důkazy o tamějších sweatshopových podmínkách, zrušena, což je obecně strategie korporací. Místo toho, aby byla zjednána náprava, továrna je zrušena, pracující bez odškodnění přijdou o místa a zboží se za stejných podmínek vyrobí někde jinde. Po několika letech mezinárodního nátlaku však značka přistoupila na odškodnění pracujících v tomto konkrétním případě továrny El Progreso.
Z továren ve volných zónách v Salvadoru a Hondurasu pochází i zboží od značky Fruit of the Loom. Vzhledem k tomu, že jde o stejné továrny, ve kterých vzniká právě i textil značek jako Gildan, Hanes nebo Adidas (v této kombinaci například konkrétně v továrně Alejandro Apparel v Hondurasu[3]) – pracující pouze sešijí jiné střihy a přišijí jiné nášivky – není divu, že pracovní podmínky i ohodnocení jsou velmi podobné jako v předchozím případě. Kromě Střední Ameriky zboží Fruit of the Loom vzniká také v Maroku, kam se výroba přesunula po uzavření původních továren v Irsku v roce 1994. S továrnami v Maroku je kromě sedmkrát nižších mezd, než dostávali nejhůře placení pracující v původních irských továrnách, spojeno také poměrně agresivní a nezastírané potírání odborů a svobody shromažďování. Podle Indymedia prohlásil šéf jedné z továren: „tady neexistuje svoboda shromažďování“ a vyvěsil na fasádu továrny velký nápis říkající „Ne odborům!“ Podle Mezinárodní konfederace odborů zón volného obchodu (ITGLWF) bylo v roce 1999 uvězněno a po dobu uvěznění mučeno 21 pracujících angažovaných  odborech. Továrna podle ITGLWF rovněž  najala paramilitární jednotky, aby zastrašovaly odboráře a odborářky.[4]
Bohužel zdaleka však nejde právě jen o tyto dvě značky. Na většinu ostatních značek by se dalo najít také spoustu podobných škraloupů. O Hanes platí to samé co o Gildan. Cotton Group alias B&C je (stejně jako New Yorker, Fishbone, Zara a další) spojeno s nechvalně známou továrnou Spectrum v Bangladéši, která pracujícím nejen že nevyplácela ani zákonem stanovené minimální mzdy, jak už je v podobných továrnách bohužel naprosto běžné, ale v dubnu 2005 se zhroutila a při této tragédii zemřelo minimálně 64 lidí. Posléze bylo zjištěno, že továrna zdaleka neodpovídala bezpečnostním standardům (absence nouzových východů, zamčené vchody atd.) a navíc byla postavena na bažinaté půdě. K tragédii došlo i přestože pracující upozorňovali na praskliny ve zdech už několik dní před osudnou nocí[5]. Takovýchto případů jsou však desítky, ale protože z těchto továren západní společnosti profitují, není jim věnována téměř žádná pozornost. Oproti tomu si zkuste představit, jaké by to bylo pozdvižení, kdyby spadla například jedna jediná hala v továrně Škoda v Mladé Boleslavi, i když by se třeba nikomu nic nestalo.
Jak již bylo uvedeno výše, tato konkrétní fakta jsou jen vrcholkem ledovce a korporace i jejich dodavatelé své praktiky bedlivě střeží  a jsou připraveni soudit se o každou zveřejněnou informaci, byť sebepravdivější, ke které neexistují přímo hmatatelné důkazy. O to méně pak překvapuje, když se ukazuje, že pravda je nezřídka daleko tvrdší, než jak je popsáno zde. Mnozí a mnohé z vás si jistě vzpomenou na nedávno zveřejněné zprávy o odhalení továren v Číne, kde bylo využíváno otrocké práce lidí (i dětí), kteří byli biti (např. kladivem), drženi pod zámkem, často o hladu atd[6]. Podobným případem je i odhalená otrocká práce cca 1000 lidí v Brazílii řezajících v uzavřených areálech bez zdroje pitné vody cukrovou třtinu třináct hodin denně v přepočtu za 100 korun měsíčně[7].

 


[1] http://www.nlcnet.org/article.php?id=102

[2] http://en.maquilasolidarity.org/en/gildan/chronology

[3] http://www.sweatfree.org/media_MauiTime-12-30-04.shtml

[4] https://www.indymedia.org.uk/media/2002/07/236733.rtf

[5] http://www.cleanclothes.org/urgent/06-04-06.htm

[6] http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/v-cinske-tovarne-objevili-novodobe-otroky_116664_8tjb5.html, http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/v-cine-odhalili-dalsich-200-otroku_117034_ss2cd.html

[7] http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/za-brazilskym-biopalivem-stoji-otrocka-prace_15422.html

Advertisements