Článek J. Šamánka z časopisu Perspektivy (prosinec 2007)

ODVRÁCENÁ STRANA PĚTI KRUHŮ

Olympiáda v Pekingu je horkým tématem už poměrně dlouhou dobu. Důvodem není nic jiného, než v podstatě neskrývané porušování lidských práv v Číně. Zatímco se diskuse vedou především ohledně poprav nepohodlných osob, cenzury médii a odsunu obyvatel z míst, kde mají stát sportoviště, až podivuhodné ticho vládne okolo dalšího problému, který je tentokrát již přímo spojen s MOV. Toto se snaží prolomit několik mezinárodních organizací zabývajících se problematikou sweatshopů (továren porušujících morální i zákonné normy co se týče etiky přístupu k pracovním silám), které v loňském roce spustily kampaň Play Fair 2008. Ta má za úkol poukázat mimo jiné i na to, za jakých podmínek vzniká zboží vyrobené k propagaci olympijských her v Pekingu. Zpráva s podtitulem No medal for the Olympics on labour rights (Žádné medaile za pracovní práva pro Olympijské hry) ukazuje, že pokládat záměry MOV za čistě sportovní a férové je poněkud naivní.

Obchod s olympijskými logy

Jedním ze zdrojů pro financování Olympijských her je pronájem olympijských symbolů firmám v hostitelské zemi (jen pro ilustraci – příjem MOV z licencingu v letech 2001-2004 činil 100 milionů amerických dolarů a očekává se, že prodej samotných maskotů pekingské olympiády vydělá až třikrát více). Ty pak mohou používat loga na svých výrobcích, dosáhnout tím nemalých zisků a také propagovat svou značku spojením s proklamovanými olympijskými ideály svobody a fair play. Nicméně zájem MOV o podmínky, za jakých zboží s pěti kruhy vzniká, je velmi vlažný, o čemž jsme se mohli přesvědčit již při minulých olympiádách. Nebylo tedy velkým překvapením, když nezávislý audit provedený ve čtyřech z pětapadesáti čínských továren licencovaných k výrobě olympijského zboží pro pekingskou olympiádu objevil zásadní nedostatky – dětskou práci, platy nedosahující ani poloviny čínského zákonného minima a to ani po odpracování třinácti hodin denně při několika málo volných dnech v měsíci (pokud vůbec nějakých), absenci ochranných pomůcek, falšování výplatních pásek pro případ inspekce atd. Bohužel není žádný důvod domnívat se, že v ostatních licencovaných továrnách jsou pracovní podmínky lepší. Při pohledu na výsledky různých nezávislých inspekcí v čínských továrnách a hrozivou bilanci z roku 2005 vykazující v Čině 127 000 úmrtí při nehodách v průmyslovém sektoru se nabízejí spíše poněkud černější scénáře. Útěchu zřejmě neposkytne ani fakt, že ony čtyři Mezinárodním olympijským výborem licencované továrny zmiňované ve zprávě Play Fair 2008 produkují široké spektrum zboží od notýsků, diářů a knížek přes hračky nebo nejrůznější druhy zavazadel až po textilní zboží.

Nezájem MOV

Stejně jako k vlnám nevole vůči samotnému konání letních olympijských her v Číně se MOV staví k příšerným pracovním podmínkám ukrývajícím se za výrobky s olympijskými emblémy velmi vyhýbavě. Možná proto, že Olympijská charta říká, že ochrana lidské důstojnosti je základní podmínkou olympismu. A o lidské důstojnosti zde řeč, jak vidno, být nemůže. MOV navíc přes jasné důkazy odmítá přiznat porušování pracovních práv dodavateli licencovaného zboží a brání se tím, že nemá takovou pozici, aby mohl nařizovat vládám, jak se mají chovat – za svůj úkol označuje pouze organizaci olympiády. Skutečnost je však taková, že MOV vlastní olympijské symboly a je v pozici, ze které může určovat podmínky jejich používání. Když uvážíme zhruba pětačtyřicetiprocentní podíl z příjmů olympiády v Sydney 2000 tvořený sponzoringem, to jak velké peníze se točí v byznysu se sportovním zbožím a jak velký reklamní potenciál OH mají (očekává se, že do Pekingu má dorazit na 1 000 000 domácích a 800 000 zahraničních diváků a divaček, samozřejmě nemluvě o mediálním pokrytí po celé zeměkouli), samy se nabízejí myšlenky, zda není v zájmu MOV tyto problémy přejít. Podobná praxe je totiž využívána při výrobě zboží drtivé většiny největších světových sportovních značek, hnacích motorů sportovního byznysu, bez jehož funkčnosti by dnes žádná olympiáda nebyla. Není tedy zas až takovou náhodou, že jedna z továren zmiňovaných ve zprávě Play Fair 2008 na svých stránkách zmiňuje spolupráci s takovými jmény jako je Nike, Adidas nebo Puma.

Svět bez hranic?

Představa dokonalých atletů a atletek čestně si poměřujících síly a bourajících hranice zemí i kontinentů je dnes vzdáleným ideálem. Přinejmenším ve vztahu k tomu, že právě licencováním firem zacházejícím se svými zaměstnankyněmi a zaměstnanci způsobem, který popisuje tento článek, jsou posilovány hranice na ekonomickém základě, z nichž těží nadnárodní společnosti. Ty jsou díky pokročilým technologiím schopny přesouvat svoje investice z místa na místo téměř v nulovém čase, zatímco lidé, kteří pro ně za zlomek prodejní ceny zboží vyrábějí, jsou ve strachu ze ztráty již tak nuzného příjmu nuceni jít s cenou své práce ještě níže, což je ještě více svazuje s místem, kde žijí. Příjmy těchto lidí se pohybují okolo existenčního minima, takže problémem je už samotné obstarání základních životních potřeb. To znamená, že ani ona tolik propagovaná flexibilizace pracovních sil, například posílení ochoty dojíždět za zaměstnáním nebo se kvůli práci přestěhovat či přeškolit, jednoduše není možná. I na přestěhování, přeškolení nebo dojíždění jsou totiž potřeba peníze. Při této situaci zní olympijská hesla poněkud prázdně a pokrytecky. Přitom by pro zachování alespoň nějaké důstojnosti MOV stačilo alespoň udělovat licenci na používání olympijských symbolů pouze firmám s licencí fair trade nebo zajistit kvalitní nezávislý audit těchto firem ještě před udělením povolení.

Advertisements