„U nás v Nike jsme oddaní vydělávání stále více peněz a vy budete investovat do naší firmy, když nám budou vzrůstat zisky. Proto jsme v chudobou zmítaných zemích vytvořili exkluzivní Sweatshopy(TM), které nám umožňují zacházet s dělníky jako se smetím a zvýšit naše zisky. Nyní proto vyděláváme víc peněz než kdykoliv předtím, jsme si jisti, že budete nakupovat naše akcie a když na to přijde, vy budete rádi, že jste to udělali.“

(http://www.toolness.com/nike)

Nejprve krátký úvod pro vás, kteří o tomhle výrazu nikdy neslyšeli. Sweatshop je eufemistické označení pro formu průmyslového zneužívání, kdy musí množství extrémně špatně placených dělnic a dělníků vykonávat těžkou práci. Toho pak mohou velké firmy (jako například Nike) využít k dosažení obřích zisků. Nejenže tito pracující dostávají naprosto směšné platy, pokud je srovnáme s průměrnými odměnami za stejnou práci v západním světě, jejich hodinová mzda je ubohá i na poměry jejich vlastní země. Navíc dělnice i dělníci většinou žijí v nelidských podmínkách. Tito nešťastní lidé musí bojovat s příliš horkým nebo znečištěným vzduchem a pracují ve velmi stísněných prostorech s vysokým nebezpečím úrazu. Navíc pro ně neexistuje možnost organizovat se v odborech. Protože jsou zaměstnáni, aby pracovali za pakatel a byli zticha (takže se nemusí starat o svůj volný čas, který stejně nemají), Phil Knight a Michael Eisner mají peníze na to, aby si mohli pořídit jakoukoliv věc na zemi, která se dá koupit. Ale kdo by se bál o pitomé tisíce životů, že Phile?

Nyní mě vy, kteří jste už o tomto už někdy slyšeli, nechte ponořit se do tématu trošku hlouběji. Je patrné, že my, jakožto obyvatelé západního světa, nazývající své rozpoložení, myšlenky a spotřebitelské návyky jako „opoziční k mainstreamu“ (víte ještě, co je to punkrock?), bychom nikdy nepodpořili takovéto praktiky. Ale jen kdybychom měli oči pořád otevřené. Většina z nás je ale stále otevřené nemá. Nestačí se jen neustále informovat o tom, co se děje v mainstreamové průmyslové výrobě a přemýšlet o tom, jak se k tomuto ideologicky postavit. Ne! Je nezbytné taky následovat svoje vlastní, individuálně zformované myšlenky a postoje. Ale chci říct tohle: nejsem o nic lepší než kdokoliv, kdo vlastní tři různé páry tenisek Nike. Konzumuji pouze jiné produkty vyrobené rovněž ve sweatshopových podmínkách. Ty mi ale nebyly známé v době, kdy jsem si věci kupoval. Dnes je obtížné zjistit, co nakupujeme a jaká ideologie (nebo jaký zločin) stojí za firmou, která to zboží produkuje.

Pojďme se bavit o punkrockovém zboží a kapelách podporujících tento životní styl (a teď můžete přemýšlet o tom, co tím, sakra, myslím). Všimli jste si někdy, že tyhle kapely s určitým vzhledem vypadají jako kdyby právě přišly z nějaké sportovní akce? Nebaví je náhodou taky skákat ve sportovním oblečením a zpívat o tom, jak s touhle generací přichází revoluce? Jen neuvěřitelné, jak si tyhle kapely. Už je normální, že punkrockové kapely zpívají o tom, jak rády nosí džíny a boty od té a té značky. („Vansky a ošoupané džíny – to je svět, to je to, co zná“; Down by Law – All American z All Scratched Up; podívejte se taky na rozhovor s Dag Nasty ve Fracture: „Jo, Vans je fakt dobrá značka“) Přes to, jak moc mám rád tohle album, je ten text pro mě prostě zničený tou společnou identitou a značkováním – ničím se to neliší od Britney Spears a Pepsi. Ale vlastně jo: Pepsi nemusí vyrábět v Asii lidé pracující sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně.

Pokud chceme (my jako punkrockeři a punkrockerky) vypadat trochu seriózně, musíme se probudit a uvědomit si, že už nejsme v roce 1984. Hodně věci se pro lidi zotročené průmyslem změnilo k horšímu – zhoršily se platy, pracovní podmínky a výrobní vztahy a poměry obecně. Vansky se už nevyrábějí v U$A, ale v asijských zemích a stvořitelé Warped tour už mají s punkrockem méně společného než kdejaký odpadek u silnice. Kapely prezentující se jako oddané kdovíčemu a přitom obuté v Nike, Reebok nebo v dalších značkových sportovních botách, jsou směšné a nedají se brát vážně. Pokud se rozhodneme spojit svůj život s vegetariánstvím nebo veganstvím, měli bychom také odmítat produkty vyrobené zneužívanými lidmi, jejichž způsob života by se ani nemusel dát označit za lidský.

Ale nejen oblečení je vyráběno ve sweatshopech. Vyrábí se tam i počítače a další věci. Všechno, co si každý den, týden, nebo na pravidelném základě kupujeme, je vyráběno ve vykořisťujících podmínkách a doslova z krve a potu jiných lidí, kteří neměli to štěstí, že by se narodili v západní zemi. Pravda je taková, že je velmi těžké se oprostit od produktů vyrobených takovouto cestou. I neznačkové tenisky mohou být vyrobeny ve sweatshopech. S velkou opatrností by se dalo říct, že čím méně „globální“ je produkt, tím menší je šance, že byl vyroben ve sweatshopových podmínkách. V zásadě je dobré se starat o to, jaké kupujeme produkty, ale není to lehké. Nebylo by skvělé, kdybychom všichni mohli následovat striktně „anti-komerční“ a „anti-diskriminační“ pravidla (jaká používáme při distribuci, nahrávání a prodávání hardcorepunkové hudby) při vybírání produktů , které nemají nic společného s hudbou nebo punkem? Mysleme a jednejme.

Přeloženo z http://www.enoughfanzine.com/index.php?cID=56&view=columns_detail

Kontakt na autora sloupku: andy@enoughfanzine.com

Reklamy