Clean Clothes Campaign v minulých měsících vedla kampaň na podporu dělníků a dělnic pracujících v továrnách vyrábějících zboží firmy Triumph. Ta se totiž rozhodla propustit zhruba 6000 lidí. Reakci firmy na urgentní apel si můžete přečíst na následujícím odkazu. Český překlad a českou část urgentního apelu zprostředkovává Nakupuji fér

Advertisement

OTEVŘENÝ PROSTOR: FAIR TRADE, FREE TRADE, NEBO JINAK?
27.-31. ledna 2010 (středa večer až neděle ráno), Rychta Krásensko (Moravský
kras)

Zveme vás na seminář o kořenech, environmentálních a sociálních důsledcích a
alternativách tzv. volného obchodu. Všichni účastníci budou zároveň i lektory
(metoda diskuse open space čili otevřený prostor), cílem je hledání nových
pohledů na ekonomickou globalizaci v časech ekologické a hospodářské
krize.

Seminář je určen pro aktivisty, ekonomy a akademiky zaměřené na problematiku
rozvoje, mezinárodního obchodu a globalizace, pro členy státní správy a
samospráv, studenty a další zájemce.

Účast na semináři přislíbili i Prof. Joachim Becker z Wirtschaftsuniversität
Wien, Jean-Marie Krier z rakouské organizace pro rozvojové vzdělávání KommEnt
a Juraj Zamkovský ze slovenských Priatel Zeme – CEPA

Přihlášku, pokud není součástí tohoto mejlu, lze stáhnout na
www.thinktank.cz., případně na požádání pošleme tištěnou verzi. Součástí
přihlášky je stručný motivační dopis: odpověď na otázky, čím vás seminář
zaujal, co od něho očekáváte a jaké téma/otázku/ projekt byste rádi na
semináři
prezentovali či diskutovali.

Přihlášky přijímáme do neděle 10. ledna 2010, v následujícím týdnu (do
15.1.10)
vás vyrozumíme, zda jsme vás na seminář vybrali (počet účastníků je omezen na
25) a požádáme o zaplacení nevratné zálohy. Účastnický poplatek bude
1500-2500 Kč, podle vašich možností, cena včetně ubytování a stravy. V
odůvodněných případech můžeme poskytnout slevu na účastnickém poplatku,
prosíme
v tom případě zdůvodněte v přihlášce. Cestovné nehradíme, tlumočení bude
zajištěno. Více o Rychtě Krásensko >> http://www.lipka.cz/index.php?prac=rychta

Tento seminář organizuje Trast pro ekonomiku a společnost ve spolupráci s
Ekumenickou akademií, Společností pro Fair Trade a Katedrou environmentálních
studií FSS MU. Organizaci semináře garantují Naďa Johanisová a Jiří Silný.
Více informací o semináři žádejte u Elišky Balharové (732 440 930), případně
pište na: openspace2010@email.cz či na Trast pro ekonomiku a společnost,
Dvořákova 13, 602 00 Brno.

Činnost Trastu pro ekonomiku a společnost podporuje Nadace Open Society Fund
Praha. Seminář je organizován s finanční podporou Evropské unie. Obsah
dokumentu je zcela na odpovědnosti Společnosti pro Fair Trade a jako takový
nemůže být považován za stanovisko Evropské unie. Projekt byl podpořen z
prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční
rozvojové spolupráce ČR.

www.nakupujifer.cz
www.nakupujifer.cz
www.nakupujifer.cz

(tisková zpráva z http://www.fairtrade.cz)

Od 13. do 15. října budou v naší republice na přednáškovém turné 2 aktivistky za práva dělníků z Indie: Usha a Kamala. Přijďte si poslechnout přímo z první ruky, s jakými problémy se potýkají dělníci vyrábějící zboží dovážené do Evropy, a jaké mají možnosti změny.

Program

úterý 13. října v 17 hodin v baru Krásný ztráty v Praze

výstava a beseda Ušili to na nás!

středa 14. října o půl osmé na VŠE v Praze

výstava a beseda Ušili to na nás!

čtvrtek 15. října v 17 hodin v kavárně Na hradbách ve 2. patře knihkupectví KNIHY DOBROVSKÝ v Brně

výstava a beseda Ušili to na nás!

Usha je od roku 2004 zodpovědná za program podpory dělníků v oděvním průmyslu, kteří žijí ve slumech v Bangalore. Pořádá setkání a semináře, pomáhá zakládat odbory, vyjednává s vládou a majiteli továren o lepších podmínkách.

Kamala pracuje od roku 2006 v odboru Nian Themes Workers Union. Zároveň je v továrně Nian Themes 100% export oriented unit zaměstnaná jako šička.

Následující text je převzatou tiskovou zprávou ze stránek Ekumenické akademie.

Procure IT Fair spouští Monitor IT společností

17. 9. 2009 – (Ekumenická akademie Praha ) – Procure IT Fair spouští Monitor IT společností
Realizace udržitelnosti v počítačových firmách pod dohledem

Amsterdam, 18.září 2009
Dnes projekt Procure IT Fair spouští Monitor IT společností. Tento nástroj bude dostupný online a bude publikovat informace týkající se pracovních podmínek, lidských práv a životního prostředí v celé šíří výrobního řetězce velkých počítačových firem. Monitor poskytne přehled udržitelné výroby sledovaných značek a bude dalším krokem projektu Procure IT Fair k udržitelnému nákupu IT technologií.

Monitor IT společností poskytne veřejným institucím a nakupujícím informace o nejnovějším vývoji v konceptu udržitelnosti výrobního řetězce a umožní nepřetržité sledování konkrétních společností. Tento nástroj rozšiřuje materiály vydané v projektu Procure IT Fair, jako například příručka „Nakupujte férově“, které byla tento rok vydána v několika jazycích (včetně češtiny). Kromě jiného tato příručka doporučuje veřejným institucím a nakupujícím být neustále v kontaktu s děním v IT oblasti. Monitor toto umožňuje ve všech směrech.

Základní částí Monitoru IT společností je sběr informací a jejich pozitivní nebo negativní ohodnocení. Záměrně se snaží vyhnout hodnocení společnosti jako celku, protože se toto ukázalo jako prakticky nemožné. Hodnocení nebo známkování společnosti jako celku je vždy založeno na nekompletních informacích a tím ztrácí svou výpovědní hodnotu. Tudíž jsme v rámci Procure IT Fair kampaně zvolili hodnotit jednotlivé části výroby, které sestavují celkový obraz o dané společnosti.

Cílovou skupinou Monitoru IT společností jsou úředníci zprostředkovávající nákup IT technologií a realizátoři nákupní politiky ve veřejných institucích. Projekt Procure IT Fair se zaměřuje na veřejné instituce, jelikož se díky své velké kupní síle mohou stát pákou na zlepšení udržitelnosti v celém výrobním řetězci IT technologií.
Tato velká skupina zákazníků může realizovat svá rozhodnutí pouze v případě dostatku informací. Monitor IT společností je nezávislý lehce použitelný nástroj, který umožní nakupujícím udělat své rozhodnutí nejen na základě informací poskytnutých dodavatelem. Tyto informace mohou být užitečné také pro ostatní organizace, které se zabývají otázkami životního prostředí, lidských práv a pracovních podmínek ve výrobním řetězci IT technologií.

Procure IT Fair je evropskou sítí neziskových organizací zaměřených na udržitelnost v dodavatelském řetězci IT technologiích skrze veřejné nákupy. Kampaň je aktivní v Německu, Rakousku, České republice, Nizozemsku, Francii, Maďarsku a Švýcarsku.

……………………………………………………………………………………………………………………………..

Poznámka editora

Monitor IT společností je volně dostupný na webových stránkách projektu Projektu IT Fair (www.procureitfair.org).
Vaše dotazy můžete směřovat na veznikova@ekumakad.cz .
Technické dotazy směřujte na nizozemskou organizaci SOMO, které Monitor IT společností technicky zajišťuje. t.steinweg@somo.nl

Článek čtěte zde


Znovu a znovu přicházejí z celého světa zprávy o extrémně dlouhé pracovní době, nucených přesčasech,  nedostatku pracovní jistoty, chatrném zdraví,  vyčerpání, sexuálním obtěžování a psychickém stresu. Skutečný život v oděvních továrnách, zejména na pracovištích na nižším konci dodavatelského řetězce, je velmi vzdálený od práv, která pro pracující zaručuje zákon nebo etické závazky v prohlášeních velkých značek a prodejců.

Pracovní doba
Zásadním problémem dělnic a dělníků v oděvním průmyslu je dlouhá pracovní doba a nucené přesčasy.Vedoucí továren obvykle nutí zaměstnance k tomu, aby pracovali 10 až 12 a někdy 16 až 18 hodin denně. Když se blíží termín dokončení zakázky, pracovní doba se prodlužuje. Sedmidenní pracovní týden se stává běžnou praxí v době, kdy poptávka dosahuje vrcholu. Zejména toto platí v Číně a to i přes fakt, že tamní zákony stanovují limity na přesčasy. Tamější dělnice a dělníci ve zprávě Play Fair at the Olympics1 z roku 2004 prohlásili, že v říjnu 2003 pracovali 120 hodin přesčas, což je trojnásobek čínskými zákony povoleného maxima. „Když je vysoká poptávka, máme nekonečné přesčasy a pracujeme nepřetržitě 13 až 14 hodin denně. A takhle je to každý den, šijeme a šijeme bez přestávky, až nás z toho bolí ruce.“, řekl jeden z nich.
Phan, dvaadvacetiletá dělnice v thajské oděvní továrně, popisuje svůj život v továrně takto: „Pracujeme od osmi do dvanácti, pak máme pauzu na oběd. Po obědě pracujeme od jedné do pěti. Denně pracujeme přesčasy od půl šesté. Když je velká poptávka, pracujeme do dvou nebo do tří v noci. Jsme sice vyčerpaní, ale nemáme jinou možnost. Nemůžeme si dovolit odmítat přesčasy, máme příliš nízké mzdy. Když si chceme odpočinout, náš zaměstnavatel nás přinutí pokračovat v práci.“ Krishanti, která také pracuje v oděvní továrně v Thajsku, dodává: „Někdy musíme odpracovat denní i noční směnu. Narušuje to normální tělesné funkce (…) Pracuji jako stroj, ne jako člověk.“
Přesčasy jsou povinné. Dělnicím a dělníkům je většinou sděleno na poslední chvíli, že se od nich očekává, že odpracují hodiny navíc. V mnoha případech jim dokonce bylo vyhrožováno propuštěním, byli potrestání nebo čelili slovním útokům, když nemohli pracovat déle. Zpráva  Play Fair at the Olympics také popisuje, jak bulharská továrna zásobující evropské značky uděluje pokuty těm, kteří neodpracují požadované přesčasy, jak čínští pracující po odmítnutí odpracování přesčasů dostávají pokuty 30 Jüanů ( 85 Kč), jak dělnice a dělníci v dalších třech čínských továrnách nesměli v náročných obdobích dát výpověď, protože jim vedení po několik týdnů zadržovalo mzdu. Pracující také často nedostávají placeno za přesčasy tolik, kolik stanovuje zákon.
Dlouhá a nepravidelná pracovní doba ztěžuje zejména ženám zvládání jejích dalších povinností. Stres z práce v továrně zároveň s odpovědností za domácnost často vede ke zdravotním problémům, jako jsou deprese, bolesti hlavy, vředy, vysoký krevní tlak a únava.
Požadavky na pružnou pracovní dobu a nestandardní pracovní poměry zaměstnanců jen dále zhoršují problém extrémně dlouhých pracovních dob.2

Zdraví a bezpečnost
Většina zdravotních problémů dělnic a dělníku v oděvním průmyslu je způsobena nekonečnými hodinami práce. Práce, která se nehodí pro jejich tělesnou konstituci, ve spojení s dlouhou pracovní dobou a neustálým tlakem na splnění výrobních kvót, vedou k únavě očí, slabozrakosti, únavě a zraněním způsobeným vyčerpáním, která často nejsou ani rozpoznána, natož léčena. Místo úprav nástrojů a úkolů, které by předešly zraněním, vedoucí opakovaně ignorují stížnosti na bolest a nepohodlí a vyhazují pracující, kteří už na práci nestačí.
Dělnice a dělníci mohou také být vyhozeni za to, že si vezmou volno, aby si zajistili lékařskou péči nebo aby se zotavili ze zranění nebo nemoci. Jedna žena dotazovaná v Bangladéši v roce 2003 chodila do práce dva měsíce nemocná, než si vzala den volno, aby šla k lékaři. Její vedoucí jí pak strhl dvoudenní plat a přišla o bonusy za vzornou docházku. Při návratu musela odpracovat osm neplacených hodin navíc, aby dohnala práci. Celkově jí její nemoc stála 11 denních platů.3
V mnoha továrnách nedostávají dělnice a dělníci pitnou vodu, nesmí jít na toaletu, když potřebují. Tato omezení jsou obzvláště nebezpečná pro ženy, protože jsou náchylnější k infekcím močového měchýře, pokud nepřijímají dostatek tekutin. Ženy také během menstruace potřebují čisté toalety, mýdlo a čistou vodu, ale tyto potřeby jsou často ignorovány. Na celém světě je mnoho továren, které otevírají malé množství toalet jenom v určitých částech dne, vyžadují vyzvednutí si propustky na toalety a zároveň nemají dostatek propustek pro všechny, neumožňují odejít na toaletu na konci pracovního dne, zaznamenávají, kolikrát ženy chodí na toaletu, kolik času tam tráví atd. Indonéské dělnice vylíčily, že během menstruace musí nosit tmavé oblečení, protože vědí, že během dlouhé pracovní doby s omezeným přístupem na toalety jim krev oblečením prosákne.
Reprodukční zdraví dělnic i dělníků a jejich dětí může být poškozeno, protože jsou vystavováni toxickým látkám, vedru, hluku, přepracování a vyčerpání. V továrnách, kde těhotné dělnice smějí zůstat v práci, může být od těchto žen vyžadována práce v nebezpečných podmínkách, ale většinou jsou donuceny dát výpověď, aby jim zaměstnavatel nemusel platit mateřskou dovolenou a další výhody stanovené zákonem.
Mezi červnem 2004 a 2006 zemřelo v Bangladéši asi 200 dělnic a dělníků a mnoho dalších bylo zraněno při požárech oděvních továren. Většina z nich byla ušlapána, když v továrně zavládla panika a všichni se nahrnuli k jedinému východu. Mnoho továren totiž vůbec nemá nouzové východy.
V reakci na nátlak mezinárodních kampaní se velké značky a prodejci přece jen začali zabývat problémem zdraví a bezpečnosti. Nicméně většinou jsou tato zlepšení financována dodavateli. 

Těhotenství: čí volba?
V některých oděvních továrnách se u pracovních pohovorů ptají žen, jestli jsou vdané nebo s někým chodí, zda plánují založit rodinu a jestli užívají antikoncepci. Někteří zaměstnavatelé najímají jenom svobodné bezdětné ženy a někdy dokonce nutí ženy podepsat prohlášení, že neotěhotní dokud budou v továrně pracovat. Povinné testy při náboru jsou běžné – těhotné ženy nebo ty, které test odmítnou, nejsou najaty.
Dělnice, které otěhotní, se mohou snažit skrývat svůj stav tak dlouho, jak to jen jde, což má za následek nedostatečnou těhotenskou péči a možné vystavení se rizikům, která mohou způsobit vrozené vady, předčasný porod, nízkou porodní váhu dětí a další problémy. V polské továrně zkoumané partnery organizace Clean Clothes Campaign  schovávaly ženy své těhotenství až do dvou týdnů před porodem. To znamená, že nemohly využívat výhod, na které měly podle zákona nárok, ale alespoň měly dojem, že tím snížily riziko výpovědi.4
V roce 2004,  byly všechny těhotné ženy v jedné továrně ve Svazijsku donuceny podepsat výpověď, aby továrna nemusela platit mateřskou dovolenou.5 V Číně byly z továrny na obuv vyhozeny dělnice ze stejného důvodu. Dělnice popsaly, jak byly  během těhotenství týrány nejen slovně, ale že byly nuceny splňovat vyšší výrobní kvóty, pracovat déle a vykonávat těžší práci ve stoje místo vsedě, nebo byly přesunuty do částí s vysokými teplotami. Filipínské odborové svazy ohlásily, že ve výrobní exportní zóně Cavite byly těhotné ženy nuceny pracovat přesčasy i v noci. V další oděvní továrně potratila dělnice na toaletě, protože ji bylo zakázáno odejít. Ve zprávě je také popisováno, jak vedoucí oděvních továren brání ženám v odchodu na mateřskou dovolenou, pokud se chtějí po narození dítěte vrátit do práce.6 Podle zpráv ICFTU z roku 2003 měly indonéské ženy sice právo na tříměsíční mateřskou dovolenou, ale byly propuštěny, pokud jí využily.7

Obtěžování a násilí
Dozorci, zaměstnavatelé, policie, státní obranné složky, stávkokazové a další často vyhrožují odborářům a odborářkám násilím. Dělnice a dělníci jsou týrání, biti a někdy zabíjeni, pokud organizují odbory a vyžadují lepší pracovní podmínky.
Dělnice musí často projít ponižujícími prohlídkami, čelí slovním i fyzickým útokům, jsou oběťmi sexuálního obtěžování na pracovišti. Také musí žít ve strachu z napadení a znásilnění cestou  domů z továrny v pozdních nočních hodinách.
Vedoucí a dozorci často dělnice a dělníky obtěžují, ponižují a týrají. Elina, dělnice v indonéské oděvní továrně PT Busana Prima Global, popisuje: „Často nás slovně urážejí. Vedoucí nám během práce nadávají do hloupých, líných, zbytečných bastardů. Říkají, že si nezasloužíme nic lepšího. Často dochází i k fyzickému týrání. Tahají nás za uši a zblízka nám do nich křičí.“8
Dělnice v továrně, kterou navštívila CCC v Lesothu, oznámily, že bývají každý den při odchodu z továrny prohledávány (dozorkyněmi). Některé ženy jsou nuceny se svléknout, aby ukázaly, že nic neukradly. Dělnice z této továrny bývaly pozdě v noci cestou domů znásilňovány, ale vedení přesto odmítlo zajistit noční dopravu.9 Indonéské dělnice popisují obtěžování: „Hezké dívky v továrnách jsou obtěžovány vedoucími. Přijdou za dívkami, zavolají si je do kanceláře, šeptají jim do ucha, dotýkají se jich (…), podplácejí je a vyhrožují jim, že přijdou o práci, pokud se s nimi nevyspí.“10
Dělnice neustále vyzývají k přehodnocení přístupů a stereotypů, různými způsoby organizují obranu svých práv a požadují bezpečnější pracovní podmínky a skoncování s obtěžováním a násilím.
Odborové organizace v exportní výrobní zóně Katunayeke na Srí Lance se například dotazovaly dělnic v ubytovnách vedle zóny a zjistily, že ženy se obávají nočních cest domů, protože znásilnění tu nejsou výjimkou. Odbory se společně s dělnicemi rozhodly, že řešením by bylo získat autobus, který by dělnice vozil mezi továrnou a ubytovnami. Místní úřady pak byly donuceny ke koupi autobusu a provozování této služby. Fungovalo to dobře a proto odbory požádaly majitele továrny, aby koupil ještě dva autobusy. Ženy sice stále pracují dlouho do noci, ale aspoň již nemusí chodit pěšky tři kilometry mezi továrnou a ubytovnami.

 Nejistá práce za pochybných podmínek
Továrny často nemají se zaměstnanci regulérní smlouvy, což dělnicím a dělníkům znemožňuje dosáhnout odškodnění, pokud jejich zaměstnavatelé nerespektují zákoník práce v otázce minimálních mezd, pracovní doby, mezd za přesčasy, zdravotního pojištění atd. Mnoho dělnic a dělníků, zejména migrantů a migrantek, si není schopno říci o smlouvu. Práce beze smlouvy se stává naprosto běžnou záležitostí. Pokud jsou podepsány nějaké smlouvy, zaměstnavatelé je stejně porušují. Ťing, čínská dělnice, o smlouvách řekla: „Naše smlouvy jsou bezcenné. Vedení továrny nám nedává to, co je napsáno ve smlouvě. Píše se tam o maximálně třech hodinách přesčasů denně, ale já si nepamatuji jediný den, kdy bych pracovala méně jak tři hodiny přesčas.“11
Nejhůře je zacházeno s krátkodobě najatými dělnicemi a dělníky. Továrny je často najímají na krátkodobé dohody, které se opakovaně obnovují, aby se zaměstnavatelé vyhnuli zodpovědnostem daným zákonem (mateřská dovolená, zdravotní pojištění atd.). Tohle je běžná praxe zejména v Indonésii. Dalším způsobem je najmout dělnice a dělníky skrze agenturu. Pracující jsou pak zaměstnanci a zaměstnankyně agentury, ne továrny. Společnost, která továrnou vlastní, se tak vyhne všem povinnostem zaměstnavatele.
Mnoho z dělnic a dělníků dotazovaných během přípravy zprávy Play Fair at the Olympics nepobírala žádné zákonem stanovené výhody, jako je například zdravotní pojištění. V jedné kambodžské továrně byla pracujícím za tři dny nemoci strhávána ze mzdy částka odpovídající platu za jeden pracovní den, pokud byli nemocní víc jak tři dny, byli nuceni podepsat formulář, který umožnil továrně strhnout jim motivační odměny za daný měsíc. V jedné indonéské továrně popsala dělnice praktiky, jako je trvalé snížení mezd a další tresty za vybrání nemocenské dovolené: „Nesmíme si brát nemocenskou dovolenou. Když to uděláme, po návratu do práce zjistíme, že nám snížili mzdu. Mě přesunuli z šicího oddělení do oddělení úklidu, když jsem šla na nemocenskou. Bylo to ponižující. Když s takovým přesunem nesouhlasíme, donutí nás odejít bez náhrady platu nebo jakýchkoliv výhod.“

Zastrašování odborů
V mnoha zkoumaných továrnách za posledních pár let mluvili dělnice a dělníci o tom, jak jim bylo vedením jasně dáno najevo, že organizování odborových svazů je nepřijatelné.
Dělnice a dělnicí dotazování při přípravě zprávy Play Fair at the Olympics byli přesvědčení, že pokud se přidají k odborům, budou vyhozeni. Rana, dvaadvacetiletá dělnice v turecké oděvní továrně, tazatelům řekla: „Loni, když se protestovalo ve vedlejší továrně, nám náš dozorce řekl: ‚Uvidíte, všichni přijdou o práci. Nikdy neudělejte tu samou chybu. Jinak se budete potýkat se stejnými následky.‘ “
Kambodžští pracující prohlásili, že zaměstnavatelé diskriminují kohokoliv, kdo se organizuje v odborových svazech. Když vedoucí u pohovoru zjistí, že uchazečka či uchazeč měli co do činění s aktivitami odborů, práci jim nedají. Indonéská dělnice popisuje, co se stalo u nich v továrně po stávce: „Nejdříve byli podmínečně propuštěni ti, kteří stávku organizovali. Nesměli chodit do práce a dostávali jenom tři čtvrtiny jejich základní mzdy. Potom je vyhodili. Měli jsme strach a cítili jsme se bezmocní, když se to stalo. Jako kdyby nám vedení říkalo: ‚Koukejte, dopadnete stejně, jestli budete stávkovat.‘ “
Organizování se a členství v odborech je dále znesnadněno tím, že vlády vědomě upírají práva pracujícím, aby nalákaly zahraniční investory. Přestože svobody sdružovaní a kolektivního vyjednávaní jsou v mnoha zemích zakotveny v ústavě, vlády často dovolují zaměstnavatelům tato práva porušovat. Společnosti proto míří do zemí jako je Čína a Indie právě proto, že místní vlády jsou schopny zabránit odborům ve zvyšování nákladů na pracovní sílu.
Mnoho dělnic a dělníků nicméně vyjádřilo svoje přesvědčení, že zastoupení odborovými svazy by jim poskytlo vyjednávací sílu nutnou ke změně nezdravých a nedůstojných pracovních podmínek v jejich továrnách.

— 

1 Citace a příklady na této straně jsou ze zprávy Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sporstwear industry Clean Clothes Campaign, Global Unions and Oxfam International, 2004, strana 18 a 19. Dané továrny nebyly jmenovány, aby se ochránili dělnice a dělníci.  Organizace Labour Behind the Label a další nicméně upozornili dané společnosti na tato porušovaní práv pracujících.
2 Doposud došlo k několika pozitivním změnám, některé společnosti jako Marks and Spencer’s, H&M, New Look a Pentland spolupracují s dodavateli na zkrácení pracovní doby a zároveň zvýšení produktivity.  
3‘The Cost for Women Workers of Precarious Employment in Bangladesh, A. Barkat, S.N. Ahmed, A.K.M Maksud and M.A Ali. Human Development Research Centre for Oxfam GB, 2003.
4 Workers’ voices: The Situation of women in the Eastern European and Turkish garment industries, Clean Clothes Campaign (2005).
5 Clean Clothes Campaign Newsletter 21, Květen 2006.
6 Asserting workers’ rights in Philippines sweatshops, KMP (Trade Union Congress of the Philippines), Listopad 2003.
7 http://www.cleanclothes.org/ftp/East_and_South_East_Asia_Regional_Research_Rep.pdf (2003) Strana 35.
8 Play Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sportswear industry, 2004, strana 24.
9Made in Southern Africa, Clean Clothes Campaign, 2002, strany 88 a 92.
10Play Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sportswear industry, 2004, strana 24.
11Play Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sportswear industry, 2004.  

 —

Z factsheetu britského projektu Fashioning an Ethical Industry přeložila Anna Sýkorová.

Factsheet 6: Working Conditions in the Global Fashion Industry. 2006. Fashioning an ethical industry: A labour behind the label project. Dostupné z http://fashioninganethicalindustry.org/!file/factsheet6+Working+conditions+in+the+global+fashion+industry.pdf.

Creative Commons License
Uvedené dílo (dílo) podléhá licenciCreative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Fáze výroby oděvů, ve které se látka stává oblečením (tzv. „Cut-Make-Trim“ fáze – „vystřihni-ušij-očisti“), je velmi náročná na pracovní sílu. Žádný vynález totiž doposud nebyl schopen konkurovat rychlosti a zručnosti dělnic a dělníků (obvykle dělnic) u šicích strojů. A protože šicí stroje jsou levné a přenosné, investoři už od šedesátých přesouvají  své továrny po celém světě ve snaze nalézt konkurenceschopné lokality s co nejnižšími náklady1. V současné době se nejméně 50 států spoléhá na oblečení jako na výhodný vývozní artikl a výrobci soupeří o místo v dodavatelském řetězci velkých značek a prodejců.

Mezinárodní dodavatelský řetězec
Velké značky a prodejci využívají celosvětových zdrojů a zadávají zakázky na výrobu svého zboží, skrze komplexní mezinárodní sítě tzv. dodavatelské řetězce, několika úrovním dodavatelům a výrobců. A to z několika důvodů:

  • Nízké náklady. Investoři chtějí kvalitu, rychlost a přizpůsobivost za nízkou cenu, takže hledají levnou a poslušnou pracovní sílu v místech se stabilní ekonomikou, spolehlivými dodávkami elektřiny a telefonními spojeními, výhodnou dopravou a dobře přístupnými továrnami.
  • Vládní pobídky. Mnoho vlád vytváří exportní výrobní zóny, aby přilákaly zahraniční investory do výroby zboží určeného na vývoz, s výhodami jako daňové prázdniny, investiční odpočet a dokonce pracovní sílu bez odborových svazů
  • Snížení cel. Během osmdesátých a devadesátých let liberalizace obchodu způsobila pokles průměrných dovozních cel na výrobky zpracovatelského průmyslu z 10 na 5% ve státech globálního Severu a z 25 na 13% ve státech globálního Jihu, což snížilo náklady na obchod se zbožím2.
  • Levnější komunikace v reálném čase. Softwarové systémy využívající internet umožnily výměnu informací v reálném čase, správně načasovanou výrobu a koordinaci dodávek mezi výrobci a prodejci v mezinárodním měřítku.
  • Levnější přeprava. Se snížením nákladů na námořní dopravu o téměř 70% mezi začátkem osmdesátých a polovinou devadesátých let a se zvýšením počtu poskytovatelů letecké dopravy se snížily náklady na přepravu zboží od vzdálených výrobců.

Zatímco na vrcholu dodavatelského řetězce si trh rozděluje jenom několik hlavních prodejců a značek, prudký nárůst příležitostí nízkonákladových výrobců podílet se na vývozu způsobil dramatický vzrůst počtu výrobců a větší konkurenční boj mezi továrnami na celém světě o místo ve spodní části dodavatelského řetězce. Tato nerovnováha mezi mnoha vzájemně si silně konkurujícími výrobci a relativně nízkým počtem kupujících dává prodejcům a značkám ohromnou sílu určovat cenu, kvalitu a velikost dodávek (a stejně tak i pracovní podmínky) v rámci celého dodavatelského řetězce. Jak poznamenal jeden brazilský majitel továrny na obuv: „Neprodáváme, jsem kupováni.“ 3
Někteří prodejci a značky využívají dodavatelských společností jako prostředníků k řízení výrobního procesu, od nákupu látek a součástí, návrhu a vývoji výrobků až po vyhledávání a vyjednávání s výrobci, koordinaci výroby, balení a přepravní služby. Tyto společnosti se někdy stanou multimiliardovou nadnárodní společností, ale jsou sotva kdy známy jménem. Například Li & Fung, hlavní dodavatel oděvů sídlící v Hong Kongu, má kanceláře v téměř 40 zemích4. Zásobuje hlavní evropské a americké prodejce oděvů a značky včetně Tommy Hilfiger, Gap, Tesco a Asda. Li & Fung sami začínali jako výrobci a přesunuli výrobu do zámoří, když  byly náklady na pracovní sílu v Hong Kongu vyhodnoceny jako příliš vysoké. Teď se specializují na koordinaci výroby ve svých továrnách i v továrnách  subdodavatelů. Společnosti jako Li & Fung nejsou veřejně známy, zákazníci o nich nic neví, jsou mimo pozornost médii a jsou pod velmi malým dohledem.

Subdodavatelé
Ať už dojde k rozhodnutí využít prostředníků či ne, společnost, které byla zakázka zadána, často uzavře subdodavatelskou smlouvu s dalším dodavatelem, k čemuž může, ale nemusí dojít se souhlasem zadavatele. Organizace Labour Behind the Label mnohokrát kontaktovala prodejce nebo značky, aby je upozornila na porušování práv  dělnic a dělníků v továrnách, o kterých nevěděli, že jim dodávají zboží.

Když organizace Women Working Worldwide sídlící v Velké Británii začala společně s partnerskými organizacemi zkoumat v několika asijských zemích dodavatelské řetězce oděvního průmyslu, vždy se začínalo u místních továren. Sledován byl řetězec směrem dolů k dalším výrobcům, kteří měli subdodavatelskou smlouvu s první továrnou a pak nahoru k prodejcům a značkám řídícím řetězec a proces uzavíraní subdodavatelských smluv.

Výzkum zjistil, že u velkých prodejců a mezinárodních značek jsou běžné čtyřstupňové výrobní řetězce. Zakázky se posílají do jejich nákupních kanceláří a pak jsou zadávány největším výrobcům v zemi. Tito výrobci pak uzavírají subdodavatelskou smlouvu na část nebo na celou zakázku se středně velkými výrobci. Ti následně udělají totéž s ještě menšími výrobci nebo domácími dělnicemi a dělníky.
Výzkum provedený organizací Women Working Worldwide zdůraznil následující aspekty procesu uzavíraní subdovatelských smluv :

  • Decentralizace výroby. Hlavní motivací k přemístění výroby je snížení nákladů. Výrobci přemisťují mezinárodně ( například z Velké Británie do Asie), regionálně (z Hong Kongu do Jižní Číny) a národně ( do menších měst nebo provincií s nižšími mzdami nebo s méně aktivními odborovými svazy).
  • Nárůst nestandardních způsobů zaměstnávání dělnic a dělníků. Ukázalo se, že ve všech devíti zemích ve výrobě převládají malé továrny a dílny, které často zaměstnávají dělnice a dělníky na krátkodobé dohody nebo úplně beze smluv. Dělnice a dělníci beze smluv nemohou prokázat zaměstnanecký poměr a proto jsou jím často upírána jejich práva. Toto je implicitně podporováno zákonem, protože v některých zemích se pracovní zákoník nevztahuje na malé společnosti. Některým dělnicím a dělníkům, jejichž pracovní doba, mzda a práce byly jasně organizovány někým jiným, bylo řečeno, že pracují na volné noze, pravděpodobně aby jim nemuselo být placeno sociální pojištění.

 

1 Stupně výroby s velkými zisky (inovace,marketing a koncový prodej) se nepřesouvají. Outsourcingu se využívá jenom u stupňů s nízkým ziskem (nákup surovin, výroba a montáž, konečné úpravy a balení)

2 Trading Away Our Right, Oxfam International (2004), p 33

3 H.Schmitz and P. Knorringa (2000) ‘Learning from Global Buyers’ , Journal of Development Studies 37(2)

4 SOMO (2003) Bulletin on Issues in Garments & Textiles No. 2 July 2003

Z factsheetu britského projektu Fashioning an Ethical Industry přeložila Anna Sýkorová.

Factsheet 2: The structure of the fashion industry. 2006. Fashioning an ethical industry: A labour behind the label project. Dostupné z http://fashioninganethicalindustry.org/!file/factsheet2+The+structure+of+the+fashion+industry.pdf

Creative Commons License
Uvedené dílo (dílo) podléhá licenciCreative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Jednou z cest, jak kontrolovat spravedlivost obchodu a důstojnost pracovních podmínkek pro lidi vyrábějící oblečení, které denně používáme, je nezávislý audit spojený s licencingem. Jednou z organizací, která se této činnosti věnuje, je holandská Fair Wear Foundation (Nadace pro férové oblečení), mezi jejíž členy patří i některé velmi známé značky, které v rámci této platformy spolupracují s odborovými a neziskovými organizacemi a dalšími subjekty. Pojďme se na FWF, její zásady, aktivity a členy podívat.
Na konci tohoto článku najdete seznam oděvních značek oprávněných používat licenci FAIR WEAR. Mnohé z nich není problém sehnat v ČR

Principy a mechanismy činnosti FWF
Základem činnosti FWF je detailní kodex zásad stojící na následujících základních požadavcích (postavených na základě dohody Mezinárodní organizace práce) na vztah mezi zaměstnávajícími a zaměstnávanými:Žádná nucena práce

  • Žádná diskriminace pracujících
  • Žádná dětská práce
  • Svoboda shromažďování a právo pracujících na kolektivní vyjednávání
  • Žádné extrémní přesčasy
  • Bezpečná a zdravá pracoviště
  • Řádný pracovní kontrakt

Značky, které se stanou členy FWF, se musí zavázat nejen k dodržování zmíněného kodexu, ale k dalším věcem, které jsou neméně důležité. Mezi ne patří především srozumění dodavatelů, subdodavatelů (jejichž úplný seznam musí být dodán k potřebám FWF) i samotných pracujících s přijetím závazků vyplývajících z kodexu nebo vypracování plánu směřujícího k naplňování závazků a pravidelné informování o průběhu a úspěchu naplánovaných aktivit. Členské značky se rovněž zavazují, že v prvním roce členství nechají provést inspekce ve 40% dodavatelských továren, po dvou letech by to mělo být 60% a po třech letech 95-100%. Sama FWF pak provádí nezávislý audit minimálně ve 3% dodavatelských továren každé ze členských značek. V továrnách rovněž musí být umožněn anonymní sběr stížností od samotných dělnic a dělníků a každá ze značek musí každý rok vydávat výroční zprávu týkající se pracovních podmínek v dodavatelských továrnách.

Co to znamená pro spotřebitele a spotřebitelky?
Koncept FWF je směřován k tomu, aby spotřebitelé a spotřebitelky nakupující zboží od členských firem měli jistotu, že se tyto firmy zasazují o dodržování a vylepšování pracovních podmínek v dodavatelských továrnách a to alespoň na takové úrovni, kterou jim předepisuje členství ve FWF. Stejně tak by licence měla zaručovat, že bude-li zjištěno porušení některé ze zásad, musí dojít k adekvátní a rychlé nápravě. Již ze samotného zaměření FWF na velké korporace sice nelze zaručit stoprocentní jistotu, že ve všech dodavatelských továrnách bude kodex zásad úplně dodržován, nicméně jde o poměrně efektivní nástroj kontroly korporátní zodpovědnosti.

Logo a licence
Licencing probíhá podobně jako udělování loga fair-trade. Členům FWF je umožněno na webových stránkách (v případě dlouhodobé bezproblémové spolupráce i na visačkách) používat logo FWF. Přímo na zboží logo umístěno být nesmí, aby nevzbuzovalo dojem absolutní férovosti.  Existuje tedy seznam členských značek, podle nějž se mohou spotřebitelé a spotřebitelky orientovat. Tento seznam lze nalázt na stránkách FWF. My ho zde přetiskujeme:

Módní a sportovní značky:
A. Mauritz en ZN. B.V.
Acne
ADAM Brandstore
Another Woman
Arrow
Blackout
Bo Weevil
Cheap Monday
Clean & Unique
Creenstone Blafl
Cygoat
Dimaggio
Du Pon & De Bruin
Ecotton
ETP
Expresso Fashion B.V.
Filippa K
Gaastra
Grosso Moda
Gsus sindustries
Hessnatur
Mammut Sports Group AG
McGregor
Mezd
Monki
O’Neill
ODLO International AG
Secon Group BV
Suitsupply
Sunday SunSwitcher SA
Toko
TurnoverWeekday
Young Fashion

Promo textil:
ACP
Buttonboss
CCO Poulis Group bv
Continental Clothing copany
Kingcap
Manroof GmbH
P&P Projects
Pama International
Sparkling Ideas

Pracovní oděvy:
Budova
Crown East B.V.
F. Engel
Groenendijk Bedrijfsschoenen & Havel
Brigo
Joh. Steenkist – Schijfsma B.V
Kwintet Far East Ltd.
Kwintet KLM Kleding
Lonneker
PWG Bedrijfsveilige Kleding BV
Roughnecks
SBOGroup
SGA Bedrijfskleding
Tricorp Textiles Europe BV
Van Meel & Partners
Van Puijenbroek Textiel
Workzone

(zdroj: en.fairwear.nl)

Elektronika je průmyslové odvětví, kterému anti-sweatshopová aktivistická scéna po dlouhou dobu nevěnovala přílišnou pozornost a zároveň v této oblasti zatím neexistuje mnoho alternativ. V poslední době se však objevily kampaně a organizace, které se tomuto tématu věnují. Zde přinášíme tři zajímavé odkazy:

http://makeitfair.org/

http://goodelectronics.org/

http://procureitfair.org/